Povodně 2010! Zase budeme betonovat koryta řek?

V posledních letech je skoro výjimkou , kdy se našemu území vyhnou povodně. Povodně znamenají riziko, ztrátu majetku a lidské utrpení a oběti. Letošní přinesly škody kolem 5 mld. Kč a jednu oběť největší.  Při  odstraňování a omezování jejich důsledků nasazují životy a tvrdou práci  profesionálové i zástupci samospráv  záchranného integrovaného  systému , jejíž kvalita je vysoká.

Stejně tak předpovědní systém počasí je vysoce kvalitní . Vrcholní politici  přijíždějí na zkoušená místa, někdy posílají i finanční dary  .  I to je součást smutných událolostí.  Zdá se, že jedny opět končí. Nešlo by s tím opravdu nic dělat?  Povodně byly, jsou a budou zní prostá odpověď. Zdá se však, že platí pouze  částečně.  Frekvence jejich výskytu je  vyšší  a to nejen díky nejen moderním informačním technologiím. Co patří mezi příčiny vzniku povodní ? Aktuální počasí,  klimatické změny a využívání naší krajiny.  Zdá se, že s prvním faktorem lze dělat opravdu málo. Když někde v menším povodí vypadne několik stovek milimetrů vody za den je riziko zrodu povodně opravdu velké .   Počasí je však integrální složka celkového klimatu ,  a to se navzdory názorům některých prezidentů  mění jednak díky přírodním procesům, ale ve stále se zvyšující míře i díky lidským aktivitám.   Jakkoliv  boj za omezení klimatické změny  má smysl, protože ovlivňuje i fluktuaci extremit počasí,  je to proces  dlouhodobý  a proto pro omezení rizik povodní v krátkodobém horizontu málo efektivní .

Vznik, rozsah a škodlivost povodní však výrazně ovlivňuje  přirozená retenční schopnost naší krajiny a její prostorová organizace.  Někdo nabízí řešení výstavbou stovek přehradních nádrží.    Přestože nelze jejich vznik  ve vybraných profilech úplně vyloučit , rozhodně nemohou být považovány za  podstatu  řešení.   Jejich význam pro eliminaci  konkrétních povodní je velmi malý a někdy  dokonce žádný. Kdo nevěří, ať si projede příběhy nejen v aktuálně ohroženém  regionu, ale i   před pár lety středních Čechách a v Praze.  Čestnou výjimku snad tvoří Slezská Harta v roce 1997, která však byla z technický důvodů téměř vypuštěná a měla tak  velkou kapacitu záchytu.  Cesta  vede pouze přes  ochranu a zvýšená  přirozené retence vody v krajně , lepší územní plánování , odstranění příčin  degradace půd .  Předně je nutné omezit  novou urbanizaci prostoru kolem řek  a to jak z hlediska bezprostředního nebezpečí  pro lidi , tak ji z hlediska dynamiky a prostoru pro toky.  Každoročně u nás  zabereme zhruba 50 km  čtverečních půdy ! Ve velké míře  ji zaasfaltujeme a zabetonujeme.  Po roce 2000 vzrostla urbanizace krajiny  oproti devadesátým letům 4X! Vyřadíme ji tak z normálního vodního režimu krajiny  a zvýšíme rychlost odtoku vody z území.   Zemědělské půdy, zvláště ornou půdu trápí těžká technika  , výsledkem je  pedokompakce   degradující fyzikální a biologické vlastnosti půd.  Podobně i eroze půd urychluje odtok vody z krajiny.    V povodí Odry od Opavy po Ostravici  je skoro polovina půd velmi silně až extrémně ohrožena erozí . Záchyt vody oproti dobře obhospodařovaným pozemkům se tady snižuje několikanásobně!   Také lesy, které jsou obhospodařovány přírodě blízkým způsobem , kde se  obnovují druhově a prostorově rozmanité porosty, mají daleko lepší význam pro vodní režim krajiny , než   kultury smrku či borovice obnovované na velkých pasekách.   Ochrana a obnova  rybníků a mokřadů , které bývaly  považovány za  nevyužitelné jizvy v krajině , je rovněž  nenahraditelná.  Obrovskou úlohu mají  lužní lesy. Například luhy v Litovelském Pomoraví  při katastrofálních povodních v roce 1997 zachytily 50 mil.m3 vody, zpomalily nárazovou vlnu a výrazně omezily škody a vytvořily důležitý  časový prostor pro řešení situace  v Olomouci zhruba 5 až 10 hodin!  Pro srovnání  nedaleko uvažovaná přehrada  Hanušovice by měla kapacitu  asi 25 mil. m3 , ale díky  objemu vody v ní,  by pro vlastní  záchyt vždy  měla pouze  zlomkový význam.  Při údržbě našich toků se běžně preferují technická řešení s dostatkem betonu a kamene. Za posledních 100 let se nám podařilo zkrátit délku našich  potoků a řek o 22 000 km ! Nelze v tom dál pokračovat a vzory hledejme třeba v Německu, zejména  blízkém Bavorsku, kde řeky revitalizují do polopřírodního stavu  vytvářejí prostory pro jejich neškodné rozlivy, které snižují rizika a škody povodní níže na toku. U nás jsme svědky často opačného přístupu.  Když za vlády Helmutha Kohla byly obrovské povodně s tisíciletou vodou  na Rýnu a poškodily města jako Kolín ,  mnozí radili zpevnit hráze a odkazovali na onu nekonečnou dobu tisíce let. Bohužel tisíciletá voda se na Rýnu konala za dva roky a tehdy pravicový kancléř řekl památné sdělení  : „Dejme prostor řekám.“  Prostě jejich další kanalizace,  omezování rozlivu hrázemi a podobě , je překonané řešení , neboť   na řeky a potoky musíme hledět jako na tepny naší  krajiny a ne  jako na kanály předurčené k urychlenému a zdánlivě neškodnému odvodu vody z území.  V tomto ohledu má význam vytváření suchých poldrů , obnova přirozenějšího charakteru břehů potoků a řek,   obnova niv s loukami a lužními lesy, a mokřady.  Technická opatření by měla být v nezbytných případech  doplňkem , nikoliv základem.  Není to pohádka, ale racionální cesta  k dlouhodobému řešení.   Pro definované případy, kdy budou obydlí lidí opakovaně  ohrožována  záplavami s neřešitelným výhledem,  by měl stát ve spolupráci s obcemi vytvořit fond na nákup či rezervování  pozemků a  pro podporu výstavby nových domů mimo zátopová území.  
Na všechno utrpení lidí a škody na majetku je možné vykompenzovat soucítěním politiků a diskusí odborníků během či těsně po povodních a pak na vše do příštích  povodní zapomenout.  Je potřeba konat hned a trvale. Je to běh na dlouhou trať.