Šance pro lepší ochranu půdy a volné krajiny?

   V Poslanecké sněmovně je zaparkován návrh zákona, který možná trochu uniká pozornosti médií i části politiků. Je to novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Cesta k jejímu vzniku nebyla až tak jednoduchá a bude samozřejmě na zákonodárcích jak se k ní nakonec postaví. Půda je unikátní stovky let vznikající živý organismus a je tak trochu podceňovanou složkou životního prostředí. Ale bez ní se neobejde téměř nic.

Je klíčová pro existenci jakékoliv rostlinného pokryvu, zemědělskou produkci, biodiverzitu a vodní režim v krajině. Kromě toho, že se zhoršuje kvalita půdy nevhodným zemědělským využíváním a nebo kontaminacemi z průmyslové výroby, existuje zde stále vážnější problém ireverzibilní ztráty kvantity půdy jako takové. A to se všemi negativními dopady. Nejenže se na zastavěné půdě nedá nic pěstovat, ale takového plochy přispívají k narušování vodního režimu v krajině,  včetně usnadnění rizik a navýšení rozsahu povodní, nedostatku vody v prostředí. Jiný záchyt vody v krajině vykazuje bohatě strukturovaný smíšený les, smrková monokultura, louka, pole a nebo plocha zastavěná jako parkoviště či rozsáhlý skladovací objekt. Je jasné, pakliže se budeme chtít vyhnout defektní strategii minulého režimu tzv. náhradních rekultivací (kdy se za plochu zastavěnou sídlištěm destruovala obdobně velká plocha zemědělsky nevyužívaná ekostabilizační krajinná infrastruktura jako meze, mokřady a mokřadní louky), půdy nám bude vždy ubývat. Nicméně trend rozsahu trvalého vynětí půdy u nás v poslední době je  alarmující. V posledních letech nám ročně prakticky nevratně  ubývá okolo 50 km² (ano, není to chyba!). Za deset let tato plocha znamená, že nevratně zabetonujeme či jinak znehodnotíme celou nelesní rozlohu jednoho našeho průměrného okresu. Většinou to jde na vrub výstavby pro nesofistikovanou průmyslovou výrobu (skladové areály), těžbu nerostů, bytovou výstavbu a dopravní infrastrukturu. To je neudržitelné. Proč tomu tak je? Určitě k tomu přispívá skutečnost, že se ani po devatenácti letech u nás nepodařilo obnovit v dostatečném rozsahu zodpovědné vlastnické vztahy k pozemkům. Na většině půdy hospodaří nájemníci pozemků a nebo je mnohým vlastníkům půda na přítěž. To není kritika, ale konstatování faktu.  Dále jsou k ochraně zemědělského půdního fondu  v podstatě klíčové dva základní instrumenty. Tvorba územních plánů obcí a měst a krajů, která by měla optimalizovat uspořádání a rozvoj využívání krajiny s minimalizací záborů půdy s ohledem na její kvalitu. A potom to jsou ekonomické instrumenty – cena pozemků a odvod za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Nově a asi obecně správně liberálnější stavební  zákon situaci v ochraně půdy bohužel zhoršil. Orgány ochrany zemědělského půdního fondu (obce třetího stupně, krajské úřady a ministerstvo životního prostředí) i územního plánování jsou pod vytrvalým tlakem developerů. Cena pozemků a od ní odvíjený výpočet odvodů za odnětí je proti  západoevropským zemím směšně nízký v rozsahu několikanásobku. Základní a dosud platná sazba odvodů je odvozena z úředních cen zemědělské půdy v cenové úrovní staré skoro 20 let!  Relevantní nastavení výše odvodů zohledňující současnou cenu pozemků, kvalitu půdy a jeho ekologické funkce samozřejmě nezakáže vyjímání půdy, ale vytvoří prostředí, kde každý investor bude více zvažovat lokalizaci a rozsah záměru. Kromě zdůraznění kvalitativní stránky ochrany půdy je právě v nastavení jiné struktury odvodů principem předložené novely. Kde je půda nejkvalitnější (např. černozemě) je nárůst odvodu oproti překonané současnosti  nejdramatičtější (více než desetkrát) a naopak v případech nekvalitních půd (např. glejových) se odvod navýší relativně málo (dvakrát až třikrát). Naopak se usnadní vyjímání půdy v nezastavěných mezerách souvislé zástavby. Je nyní pouze na zákonodárcích,  jak návrh zákona vyhodnotí.  Zjednodušeně řečeno otázka je trochu o tom, zda dají přednost ochraně půdy jako v podstatě neobnovitelného a nenahraditelného přírodního zdroje a nebo prodloužení neudržitelného trendu v robustní zástavbě a zabetonování volného prostoru, které již dnes místy hraničí se zločinem na naší  krajině. Kdo neví, o čem mluvím, může se při výjezdu z Prahy na Brno dívat kolem sebe a pochopí. V období hospodářské krize jistě nejednoduché rozhodování, ale přesto věřím v dlouhodobější zodpovědnost našich zákonodárců napříč politickým spektrem.